Hořké nebo sladké?

Mandloň obecná je opadavý strom, který pochází ze Středního Východu a jižní Asie. Vzhledově nejvíce připomíná broskvoň, a to ne náhodou, obě rostliny jsou totiž poměrně blízce příbuzné. Mandloň bývá pěstována pro svá semena, která jsou známa jako mandle. Ačkoliv mandle řadíme mezi ořechy, z botanického hlediska se o oříšek nejedná. Plodem mandloně je peckovice, tedy stejný typ plodu, se kterým se setkáme například u třešně, meruňky nebo švestky. Samotná nevyloupnutá mandle je pak peckou, dužnatý obal při zrání mandlí vysychá a postupně praská. Zralé mandle se tak mohou vcelku snadno svého obalu zbavit.

Divoké mandle jsou hořké, obsahují glykosid amygdalin. Ten je sám o sobě neškodný, jenže po rozdrcení buněk mandle (třeba žvýkáním) se z jeho struktury uvolňuje jedovatá kyselina kyanovodíková. Tento způsob uchování jedu v neškodné sloučenině uvnitř buněk a jeho uvolnění až ve chvíli potřeby je velmi důmyslný – celistvým buňkám mandloně jed nemůže uškodit, protože kyselina kyanovodíková se uvolní až po zničení buněk, kdy přichází jeho pravá chvíle. Až postupným šlechtěním byly vybírány mandloně se sladkými, a tedy neškodnými plody. Pravděpodobně je „domácí“ mandloň mutantem, který takřka úplně ztratil geny zodpovědné za tvorbu jedovatého amygdalinu. Pěstované mandle jsou tak jedlé, zatímco jejich divocí příbuzní jsou při konzumaci zejména větších množství mandlí jedovatí.