Odešel Jaroslav Ullmann

   

Ve věku 92 let nás 4. ledna 2022 navždy opustil doktor Jaroslav Ullmann, který patřil k zakladatelské generaci ústavu.

   

Působil v Ústavu experimentální botaniky od jeho počátku. Pracoval v Oddělení fyziologie růstu a vývoje rostlin, kde nejprve pod vedením doktorky Loly Teltscherové studoval v rámci své disertační práce gibereliny, tehdy novou skupinu fytohormonů.

Jako výborný biochemik věnoval svou pozornost i dalším skupinám rostlinných hormonů, stál u počátků výzkumu vlivu etylénu na vývoj rostlin nebo studia rytmicity ve vývoji rostlin.

  

Byl neobyčejně zvídavý, zajímaly ho nové věci, vždycky chtěl vědět, proč a jak se co děje. Dokázal plánovat pokusy tak, aby nechyběly důležité kontrolní varianty a výsledky měření dávaly smysl. Jarda Ullmann se stal také expertem v problematice kultivací, zejména vlivů různých světelných zdrojů na vývoj rostlin.

Společně s dalšími členy týmu a zejména s kamarádem Janem Krekulem vymýšleli nejen strategie dalšího výzkumu, ale dokázali řešit i problémy s technologickými nedostatky. Vznikla tak nejen řada „udělátek“, ale podařilo se jim spolu s techniky z ÚEB vyvinout na svou dobu unikátní a jedinečné maloobjemové kultivační boxy. Ty umožnily poměrně složité studium fotoperiodismu u krátkodenní rostliny merlíku červeného.

  

Je poměrně snadné vyhledat v databázích řadu jeho publikací, které ukazují na široký záběr vědeckých zájmů. Citace článků ale nemohou dokumentovat úlohu Jardy Ullmanna v týmu (i mimo něj, když působil třeba jako knihovník). Ačkoliv často stál ve vědeckém týmu spíše trošku stranou, byl nenahraditelný.

Po celá léta byl jistotou pro své spolupracovníky, mohli se na něj kdykoliv obrátit o radu, pomoc nebo názor. Dokázal vysvětlit biochemické zapeklitosti, nastavit správný režim vhodný pro kvetení nebo zaskočit za někoho, kdo nestíhá…

  

Své kořeny měl v Jindřichově Hradci, kam se vždycky rád vracel; plavání v rybníku Vajgar bylo důležité pro udržování jeho dobré fyzické kondice. Její základy položil už jako mladičký člen Sokola a udržoval ji posléze jako nadšený turista.

Podle sokolské tradice tvrdil, že je potřeba svou sestavu na nářadí neodbýt, dobře sestavit a co nejlépe provést, aby člověk mohl být spokojen s tím, jak vynaložil své úsilí – a úplně stejně je tomu také s jakoukoliv jinou činností, třeba i vědeckou.

  

Na otázku, jaký Jaroslav Ullmann byl, je mnoho odpovědí. Byl to přítel, možná rádce pro mnohé lidi kolem sebe, byl slušný a často se díval na věci z úplně jiného úhlu, než bylo běžné. Byla radost s ním povídat a dozvídat se. Dokázal být zdrojem optimismu pro své okolí a bylo snadné ho mít rád.

Erazim Kohák kdysi napsal, že smrt znamená ustoupit něčemu jinému, možná lepšímu… Bude velmi těžké, snad i nemožné nahradit pana doktora Jaroslava Ullmanna. Je to velký úkol pro ty, kteří zůstali.

  

Text Zuzana Vondráková, editace pro web Jan Kolář

   

Jaroslav Ullmann v roce 2019

   

Vzpomínka na rok 1992, kdy doktor Ullmann (vlevo) získal se svými kolegy Ivanou Macháčkovou a Janem Krekulem Cenu ČSAV. Na snímku ji přebírají od předsedy Československé akademie věd profesora Otto Wichterleho (vpravo).