Přírodní továrna na hnojiva

Jednou ze základních rostlinných živin je dusík. Na množství dostupného dusíku je závislý i výnos většiny rostlin; jinými slovy, není-li dost dusíku, rostlina strádá a hladoví a roste buď velmi pomalu, nebo dokonce neroste vůbec. Toho si všimli již prehistoričtí zemědělci, když pro zvýšení výnosů začali používat hnůj, který je na dusíkaté látky velmi bohatý. Přestože dusík tvoří asi čtyři pětiny zemské atmosféry, v půdě se ho většinou mnoho nenachází. Alespoň ne v takové formě, kterou by dokázaly rostliny využít. 

Některé rostliny si během evoluce dokázaly s problémem hladu po dusíku poradit. Například masožravé rostliny doplňují dusík tím, že lapají a tráví hmyz. Jiné rostliny si dokázaly ochočit speciální půdní bakterie. Tyto bakterie dokáží ze vzdušného dusíku vytvořit dusičnany, tj. stejné látky, které obsahuje většina dusíkatých minerálních hnojiv. Výměnou za to dostávají od rostliny cukry, kterých má rostlina díky fotosyntéze vždy dostatek. Nejznámějšími rostlinami, které si takto chovají vlastní chemickou továrnu na hnojiva, jsou luštěniny. Na obrázku jsou kořeny sóji, která byla infikována symbiotickou půdní bakterií vedle kořenů rostliny, která byla vypěstována ve sterilní půdě. Bakterie na kořenech vytvářejí dobře patrné hlízky dosahující velikosti od špendlíkové hlavičky až po hrášek. Hlízky, ve kterých probíhá přeměna vzduchu na hnojivo, jsou na řezu růžové, červené až hnědé. Enzym, který dokáže zachytit vzdušný dusík má totiž hodně společného i s naším hemoglobinem a má i podobnou barvu.

Autor: Tomáš Moravec