O tasemnici nebo jiných parazitických živočiších slyšel snad každý. Jenže i v říši rostlin se setkáme se druhy, které ve svůj prospěch užívají jiné druhy organizmů (například rostlin), můžeme je tedy označit jako parazitické rostliny.

Rostlinný parazitizmus se dá rozdělit do dvou velkých skupin podle toho, co parazitická rostlina svému hostiteli odebírá. Za úplné parazity (holoparazity) označujeme takové rostliny, které si od hostitele berou hotové cukry, a nemusí si je tak samy vyrábět. Příkladem rostliny využívající tuto strategii je podbílek šupinatý (Lathraea squamaria) na obrázku 1 a 2. Vzhledem k tomu, že cukry „krade“ svému hostiteli, jímž bývají kořeny listnatých stromů, netvoří podbílek chlorofyl a není tedy zelený, ale narůžovělý až žlutavý. Dalším zástupcem úplných parazitů je například záraza.

Druhou parazitickou strategií rostlin je poloparazitizmus. Poloparazité hostiteli berou „pouze“ vodu a minerální látky. Fotosyntézu, při níž syntetizují cukry, tak nadále provozují samy, a tudíž hostitele o cukry neobírají. Proto si poloparazité zachovávají chlorofyl, díky němuž bývají zelení. A k čemu je poloparazitizmus dobrý, když rostlina nezískává přímo cukry? K přežití na stanovišti rostlina nepotřebuje tak rozsáhlý kořenový systém, protože o dopravu vody k parazitovi se postará hostitelovy kořeny. Mimo to nemusí rostlina za horkých dní tolik šetřit vodou, protože může o vodu obrat svého hostitele a zvadnutí přes den bude tak jeho problémem a ne parazitovým. Příkladem poloparazitů jsou například jmelí bílé (Viscum album) parazitující na větvích stromů na obrázku 3 a 4, dále pak kokrhel, ochmet a černýš.