Tentokrát se z povídání o teplomilných exotických rostlinách přesuneme do severské krajiny. V místních jehličnatých lesích, které vypadají snad až pohádkově, roste celá řada mechů a lišejníků. Na detailním obrázku je (kromě mechu) vidět lišejník rodu dutohlávka. Jenže lišejníky jsou zajímavé nejen ze svého estetického hlediska, ale také z pohledu fyziologického.

O Vánoce mnoho lidí konzumuje vyjma exotických plodů notoricky známé mandarinky nebo pomeranče. Prosincová rostlina s příběhem se však zaměří na další, méně známý druh citrusů. Podobně jako dva výše zmiňované druhy citrusů má i tento plod oranžovou slupku a dužninu, je však mnohem menší (dosahuje velikosti 2-4 cm) a oválnější než pomeranče a mandarinky. Tyto plody se obvykle konzumují nebo zpracovávají se slupkou, protože právě ona nese typickou nasládlou chuť kumquatu, přičemž dužnina chutná nahořkle. Už Vás napadá, o jakém citrusu je řeč?

Mandloň obecná je opadavý strom, který pochází ze Středního Východu a jižní Asie. Vzhledově nejvíce připomíná broskvoň, a to ne náhodou, obě rostliny jsou totiž poměrně blízce příbuzné. Mandloň bývá pěstována pro svá semena, která jsou známa jako mandle. Ačkoliv mandle řadíme mezi ořechy, z botanického hlediska se o oříšek nejedná. Plodem mandloně je peckovice, tedy stejný typ plodu, se kterým se setkáme například u třešně, meruňky nebo švestky. Samotná nevyloupnutá mandle je pak peckou, dužnatý obal při zrání mandlí vysychá a postupně praská. Zralé mandle se tak mohou vcelku snadno svého obalu zbavit.

Mnoho živých organizmů cestuje po celém světě ať se chtěnou nebo nechtěnou dopomocí člověka. Tak i brambor opustil Jižní Ameriku v roce 1565 a následně se zabydlel prakticky na celé planetě. Neunikl ale svým četným pronásledovatelům, mezi nimiž útočností vyniká řasnovka, plíseň bramborová. Ta pak např. v Irsku mezi lety 1844 až 1849 úrodu natolik zdevastovala, že vyvolala hladomor a následný exodus obyvatel. 

Opuncie, zvaná také nopál (rod Opuntia) patří mezi kaktusy a je typická tělem, rozděleným na jednotlivé články. Pochází z Ameriky, kde můžeme nalézt několik set druhů. S jejím pěstováním se začalo v Mexiku, odkud byla dovezena do mnoha zemí celého světa. V Evropě se s ní můžeme setkat ve Středomoří – naše obrázky byly pořízeny na jižní Krétě. 

Rostliny dopravují svým tělem vodu s rozpuštěnými minerálními a organickými látkami důmyslným systémem „potrubí“, kterému říkáme cévní svazky. Od kořenů směrem k listům vedou vodu s rozpuštěnými minerálními látkami cévy a cévice, které jsou součástí dřevní části cévních svazků. Naopak směrem od listů ke kořenům jsou cukry vyrobené při fotosyntéze dopravovány systémem sítkovic, které tvoří lýkovou část cévních svazků.

Jednou ze základních rostlinných živin je dusík. Na množství dostupného dusíku je závislý i výnos většiny rostlin; jinými slovy, není-li dost dusíku, rostlina strádá a hladoví a roste buď velmi pomalu, nebo dokonce neroste vůbec. Toho si všimli již prehistoričtí zemědělci, když pro zvýšení výnosů začali používat hnůj, který je na dusíkaté látky velmi bohatý. Přestože dusík tvoří asi čtyři pětiny zemské atmosféry, v půdě se ho většinou mnoho nenachází. Alespoň ne v takové formě, kterou by dokázaly rostliny využít. 

Banánovník (rod Musa) hraje v tropických oblastech důležitou úlohu, protože jeho plody (banány) jsou důležitou součástí lidské stravy. Původně pochází z indomalajské oblasti a Austrálie, přičemž poprvé byl pěstován na Papui-Nové Guiney, odkud se jeho kultivace rozšířila do celého světa. Samotné slovo „banán“ pravděpodobně pochází ze slova banaana, které pochází z wolofštiny, jazyka západoafrické etnické skupiny žijící v Senegalu, Gambii a Mauritánii. Do evropských jazyků toto slovo proniklo přes španělštinu a portugalštinu. Banánovník je zajímavý i z botanického hlediska, na něž se zaměříme v této Rostlině s příběhem.

Šroubatky (Spirogyra) jsou sladkovodní zelené řasy ze třídy spájivek. Naposledy jste o nich nejspíš slyšeli v nudných hodinách středoškolské biologie. Ze dvou skupin zelených řas patří do té „pokročilejší“ (zv. Streptophyta), z níž před necelou půl miliardou let vzešly na souš první rostliny. Streptofytní řasy jsou tudíž předchůdci vyšších rostlin, a tedy zajímavým modelem pro studium rostlinné evoluce. Snažíme se v nich najít počátky důležitých fyziologických pochodů, díky kterým rostliny nejen na souši přežily, ale též ji s nebývalým úspěchem prakticky celou osídlily.

Rostliny se všemožnými způsoby brání samosprášení – tedy opylení pestíků pylem z téže rostliny. Při samosprášení vzniká geneticky stejnorodé potomstvo, zatímco při sprášení cizím pylem dojde ke vzniku geneticky různorodého potomstva. Pro přežití druhu bývá z dlouhodobého hlediska výhodné udržet si genetickou různorodost.